Pomoz mi, brácho...
3. 8. 2010
Sjíždím zády po zdi. Pomalý posun mi dává znát každé zlomené žebro. Zem tady je dlážděná kočičíma hlavama.
Řev. Pěst zdvíhající nad podlahu. Rupnutí. Tentokrát nosní přepážka. Pozoruhodné, jak umí být ektoplasma nepříjemně hmotná. Ovšem, když jí to chcete oplatit…
Nejhorší je, že z toho stvoření vidím jen oči. Oči bez jediného náznaku emoce. Oči mrazivější než polární záře, mrazivější než ohně severu. Všechno ostatní se skrývá v mlze.
Snažím se zachrčet nějakou nadávku, jenže s rozbitým nosem to jde špatně.
Zaslechnu hudbu. Pacifik, jak ironické. Škoda, že smích tolik bolí.
***
„Dane! Danieli!“
***
Pomoz mi, brácho, já už nemůžu dál…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář