Jdi na obsah Jdi na menu
 


Danielova večerní symfonie

12. 5. 2010

 

Bylo stěží minutu po desáté večer. Daniel von Drak procházel osvětleným loubím u kolejí. Šel zvolna, vychutnávaje si okamžik klidu. Naslouchal skřehotání žab, které sem doléhalo z blízkého parku. V duši mu rostla touha.
Vzduch počínající jarní noci byl vlahý a voněl. Daniel se rozhodl podlehnout jeho vábení. Rozhodl se alespoň jednou hodit za hlavu, že má zítra přednášku z organické chemie, že je poctivým studentem a jít.
Sešel z chodníčku. Pod nohama mu šustila tráva a on si vzpomněl na pohádky, které mu čítávala babička. S nostalgickým úsměvem přemýšlel, kolik broučků dnes vyžene z postelí. Snad mi na cestu posvítí, pomyslel si smutně.
Kráčel alejí lip. Mohutné stromy šeptaly ve vánku poselství, kterým mladý student nerozuměl. Proplouval jejich stíny a usmál se, když stejný vánek polaskal i jeho tvář.
Skřehotání žab znělo stále blíž. Daniel cítil vůni vodní plochy. Viděl fosforeskující tyčinku na konci prutu nočního rybáře a vzdychl.
Zastavil se mimo dosah měsíčních paprsků. Mělce se nadechl. Pomalu vypouštěl vzduch z plic. Jeho srdce bušilo tak pomalu, že mezi jednotlivými údery mohlo uplynout tisíc vesmírných let.
Její přítomnost poznal z jediného falešného tónu žabích zpěvů, z jediného zašustění stébel trav.
Přicházela mlčky a zrádný třpyt skrývala v dlani.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To vypadá,

(ioannina, 13. 5. 2010 12:59)

že se dopracujeme k tomu, proč je ho tak obtížný oženit.
Napovídá mi *falešný* tón žab.

Re: To vypadá,

(Profesor, 13. 5. 2010 20:05)

Ale ne, tohle je trochu něco jiného.
A já pořád nevím, co. Vyvstaly tu přede mnou dvě linie příběhu a já nevím, kterou sledovat. Dají se obě, teď jenom, kam tenhle kousek zařadit.