Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co koupíme mamince?

23. 12. 2011

             Do ulic města se vkrádala tma. Zatím ji stále zatlačovaly pouliční lampy, ale brzy měla zvítězit a proměnit je v ostrůvky v inkoustovém moři. Dekorace na sloupech veřejného osvětlení zlatě zářily a svým teplem rozpouštěly padající sníh. Vločky však pomalu získávaly převahu a pokrývaly umělé vlasatice bílými peřinami.

            Chumelilo. Chodci spěchali po ulicích s nosy zabořenými do límců a šál, jenom děti vesele pobíhaly kolem svých rodičů bez starostí o zarudlý obličej. Z bran gymnázia se vyhrnula skupinka halasící mládeže.

Z okna svého kabinetu pozoroval hemžení Daniel von Drak. Kantor se před okamžikem zdvihl od stohu písemných prací, aby protáhl ztuhlá záda a zahleděl se do ulic. Jeho dech vytvářel na chladném skle mrznoucí kolečko. Do druhého dne z něj vyrostou květy. Daniel zhluboka vydechl. Odvrátil se od zimního výhledu.

 

„Kolik ti toho ještě zbývá?“ zeptal se Siegfried, když proplul stěnou.

„Hodně.“ Daniel unaveně pohlédl na ducha, který si hověl vedle vánočně nazdobené větve.

„Že jsem se ptal,“ vzdychl Siegfried. Podrážděně se zamihotal. „Kolik toho hodláš ještě stihnout?“

„Nevím. Čekám na Marka. Chtěl pomoci s výběrem vánočního dárku matce,“ odpověděl Daniel.

            „Pomoc s výběrem dárku? Ten Mára nemá svou mámu moc rád. Nebo je to bioložka,“ rýpl si Jaroslav L., který přišel ze sbírek.

„Nevím, čím je Markova matka, myslím, že důchodkyní, ale nepodceňuj, prosím, mou schopnost vybrat vhodný dárek,“ ohradil se Daniel.

„Já neříkám nic, ale Mára toho bude litovat,“ prohlásil Jaroslav a sedl si na pohovku přímo na odložený arch s písemkami.

            „Sedl sis na písemky!“ upozorňoval ho Daniel. Promnul si oči.

„Já vím,“ starší kolega se usmál. „Promiň.“

„To nevadí. Stejně už dnes budu končit, Marek by tu měl každou chvíli být,“ mávl rukou Daniel. „Dáš si čaj?“

„Ne, půjdu už domů. Přišel jsem se jen rozloučit. Musím pro vánoční dárek klukům a k mamce. Nechám ho u ní,“ řekl Jaroslav.

„Pozdravuj ji ode mne,“ žádal Daniel, který se s matkou svého kolegy před nedávnem setkal a velmi si oblíbil.

„Vyřídím. Dobře to s Márou vyberte a já letím. Ahoj Siegfriede,“ loučil se Jaroslav.

„Nezlom si křídlo!“ volal za ním Daniel. Odpovědí mu byl pobavený smích.

 

            Marek P. dorazil asi za půlhodiny poté, co Daniel sklidil z pohovky písemky. Mladý učitel zastihl svého kolegu krmícího anakondu Julii.

            „Ahoj Danieli, mám hotovo. Můžeme vyrazit?“ oslovil Marek správce školních sbírek.

„Hned.“ Daniel pohladil plaza po hlavě a zavřel akvárium. Strčil do kapsy klíčky od auta a oblékl si bundu.

„Já pořád nechápu, jak to, že ti ji tady povolili,“ vrtěl hlavou Mára při pohledu na hada.

„Mám ji dobře zabezpečenou. Rád bych si ji ale brzy přestěhoval domů. Jdeme,“ řekl Daniel.

 

            „Jak rád téhle budově ukazuji záda,“ povzdechl si úlevně Marek, když vyšli ze školy. Daniel se zasmál a zamířil přes parkoviště dolů do centra města.

            U železničního přejezdu zdržel muže rychlík. („Má zpoždění,“ prohlásil Daniel a pozoroval vločky stržené vzdušným vírem projíždějícího vlaku.) Marek si vzpomněl na doby, kdy tím samým vlakem přijížděl ze školy, a neříkal nic, jen se ohlédl k dětskému hřišti, kde se ve světle pouliční lampy třpytil stromeček pro ptáky.

            Tichá ulice za tratí, kterou kantoři procházeli, se opodál napojovala na rušnou tepnu hlavního tahu, ale zatím k nim hluk dopravy doléhal jenom tlumeně. V oknech několika domů zářily elektrické svícny. Přes cestu přeběhla kočka. Vzhledem ke stínům, které se táhly ulicí, byla pochopitelně černá. Z dálky uslyšeli kostelní zvon.

 

            Při přechodu na nazdobenou hlavní ulici Daniel nespokojeně přimhouřil oči. Opatrně se vyhnul zamrzlé kaluži pokryté tenkou krustou soli. Rychlým pohledem přejel okolí. Kočka sedící na sloupku vrat hospody byla mourovatá. Olizovala si packu. Daniel zaprskal. Šelma se po něm dotčeně ohlédla a dál seděla jako královna.

            „Potvora jedna!“ zasmál se.

„Nemáš je rád?“ zeptal se Marek.

„Já mám rád všechny živé tvory, tudíž i kočky,“ odpověděl mu kolega.

 

            Daniel měl sice rád všechno živé, tedy i kočky, ale po několika krocích pěší zónou uvažoval o tom, že by jeden druh placentálních savců mohl ze svého výčtu vyřadit. Nakupující, kteří stejně jako jeho mladý kolega nechali dárky na poslední chvíli, plnili širokou ulici a neustále do něho vráželi. Kantor, který měl rád volný prostor, tím trpěl.            V obchodě, kam s Markem zašli, to nebylo o nic lepší. Spousta koupěchtivých zákaznic a nesmyslně drahé, křehké věci všude okolo, takže se i hubený člověk bál silněji nadechnout. Vzduch v místnosti podobným činnostem také příliš nenahrával, kyslíku obsahoval jen velmi málo.

           

            Nakonec vybrali velké porcelánové hodiny zdobené neuvěřitelně odpudivým vzorkem.

„Co se mi nejméně líbí, to koupíš. Proč to vlastně děláš?“ zeptal se Daniel Marka.

„Víš,“ úsměv mladšího muže byl nečekaně trpký, „Maminka si potrpí na všelijaké takové drobnosti, pouťové suvenýry a jiné kýče. Já nikdy nebyl schopný vybrat správnou věc. Až ta váza, kterou jsi loni chtěl vyhodit, ji nadchla, tak jsem vsadil na jistotu.“

„Kdyby to takhle fungovalo i u mé matky,“ povzdechl si Daniel.

„Co jsi jí nakonec koupil?“ zajímalo Marka, který si pamatoval Danielova vyprávění o nárocích hraběnky von Drakové.

„Hodinky s vodotryskem u vietnamců.“

„Danieli! To nemyslíš vážně!“ vyprskl Marek nevěřícně.

„Myslím. Vodotrysk sice přestane stříkat do dvou dnů, baterka nevydrží o moc déle, ale moje učitelská peněženka přežije Vánoce,“ řekl Daniel pragmaticky.

 

            Marek bydlel na druhém konci města. Ulice okrajové čtvrti byly liduprázdné. Tady nebyly lampy opatřené třpytivými kometami, zato byl v každém okně svícen a v mnoha zahrádkách zářily do noci myriády nevkusně navršených světélek.

            Svátky kýče, komerce a úklidové demence, pomyslel si Daniel smutně, zatímco projížděl úzkými uličkami. Motor jeho auta spokojeně předl, Marka na sedadle spolujezdce jeho zvuk ukolébal ke spánku.

Daniela se zmocnil zvláštní pocit. Připadal si, jakoby on a jeho přítel byli jedinými lidmi na celém světě. Jakoby všechna ta třpytivá nádhera čerstvě napadaného sněhu, i hýřivé barvy vánočních světélek byly připraveny jenom pro něj a pro rozespalé oči Marka, který se vzbudil, když auto zastavilo před domem, kde bydlel. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-nadpis-

(Dangerous, 28. 12. 2011 11:21)

To je vše? Je to moc pěkné, jen mám pocit, že je to takové nedokončené... Něco jsi nádherně rozehrála a pak nic? Ts, ts. Doufám, že je to jen první část. :)

Re: -nadpis-

(Profesor, 28. 12. 2011 12:28)

Díky.
Ono je toho tu rozehráno a naznačeno víc, jenže ne všechno chci v tuhle chvíli prozradit. Počkám si na DMD. Pokračování ale možná bude, jenom nevím, jestli se trefím do toho tématu, které bys chtěla rozvinout ty.

Re: Re: -nadpis-

(Dangerous, 29. 12. 2011 17:35)

Já jsem to vůbec nemyslela slashově, vážně! Myslela jsem to naprosto obecně, že na to, jak krásně to začíná, je škoda, že to nemá konec. Zasloužilo by si to. :)