Jdi na obsah Jdi na menu
 


Omnia tempus habent

21. 5. 2018

 

Omnia tempus habent I. (téma: Poslední hrdina)

"Čas. Ve sbírkách je to relativní pojem," začal Daniel své vyprávění. Jaroslav L. a Marek P. tiše naslouchali.

"Musíte si uvědomit, že nemluvím o lineárním pojetí času, ani o tom cyklickém. Čas, jak plyne ve sbírkách, je zakonzervovaný. Prostor a doba okolo se mění, budovy vznikají a zanikají... Nejsou vůbec potřebné. Jde tu o uzlový bod v časoprostoru. Výchozí stanici." Daniel se odmlčel, aby se napil. Pak pokračoval.

"Kdysi existovala odnož našeho řádu, starající se o poutníky na cestách času. Posléze se z ní vyvinuli časoví poustevníci. I ti téměř vymřeli. Dnes existuje jeden jediný....

 

... Vraspíre, vítej," dokončil Daniel nečekaně.

 

II. (téma: Nabídka která se nedá odmítnout)

"Děkuji za milé přivítání." Hlas postavy v kápi zvonil smíchem. "Velice rád vás znovu vidím, bratříčci."

"Buď zdráv, Vraspíre," pozdravil Jaroslav chladně.

"A-ahoj," řekl Marek.

Vraspír se uchechtl. Rozporuplné přivítání se ho nijak nedotklo. Nabídl si židli.

"Co si od nás žádáš?" oslovil ho Daniel.

"Přináším nabídku, o které jste dosud jen snili. Vyhlídkovou cestu rozkvetlými tunely času. Nenáročnou a pohodovou procházku říší modrých ještěřiček a žlutých motýlkůůů," protáhl Vraspír.

Jaroslav si založil ruce. Marek pobledl. Daniel se rozesmál. Potom ale zvážněl.

"Jaká bude cena tvé nabídky? Zlomeniny, krvácení? Doživotní zjizvení?"

"Omnia potestas est," pokrčil rameny Vraspír.

"Nu což. Přijímáme."

 

III. (téma: Už nejsem dítě!)

Věděl to už v okamžiku, kdy Daniel Vraspíra přivítal. Už v tu chvíli bylo Jaroslavovi jasné, že půjdou do tunelů.

Povzdechl si. Zvolna se postavil. Mikinu si neoblékal, jen si ji uvázal kolem pasu. Sledoval Daniela, který si kolem pasu připnul pás s příruční lékárničkou; reakční doba nanobotů v krvi strážců a jejich potomků způsobovala, že i jejich rány krátkou chvíli krvácely, zejména byla-li porušená tepna.

 

Vraspír stál ve dveřích.

"Bratříčci, čas sice neutíká, ale vy se vypravujete jak vrabci z Čech," pokáral osazenstvo kabinetu.

"Nejsme už děti!" zavrčel Daniel. "Provádíme bezpečnostní opatření, babi."

"Helmu si nevezmete?" reagoval sarkasticky Vraspír.

 

IV. (téma: Poslední bílé místo na mapě)

Vraspír vzdor svému předchozímu spěchu vedl kantory pomalu a tiše. Zdálo se, že nevnímá Markovu nejistotu, ani vzrůstající nevoli Jaroslavovu.

"Omnia tempus habent. Kniha Kazatel, třetí kapitola, první verš. Veškeré dění pod nebem má svůj čas," promluvil a navázal tak na Danielovu předchozí řeč.

"Západní civilizace vnímá čas lineárně, Mayové dávali přednost cyklickému pojetí.

Určitou linearitu dějin samozřejmě pozorovat můžeme, přesto výzkumy naznačují, že čas je mnohem pravděpodobněji zamotaný jako chumel vyčesaných vlasů. Nevýhodou tohoto pojetí jsou ovšem bílá místa na mapě času. Události, které se stanou zdánlivě mimo něj. Někteří filosofové proto připomínají čas k cibuli a její slupce."

 

V. (téma: Buben)

Daniel Vraspírův výklad neposlouchal. Spokojený s poklidným tempem se loudal za svými kolegy a rozhlížel se.

Stěny tunelů zářily slabým zeleným přísvitem vytvářeným místními mechy. Zelenou protkávaly modré žilky a spolu s izolovanými skvrnami červené a žluté vytvářely abstraktní tapiserii. Modré ještěřičky pobíhaly sem a tam. Malí žlutí motýlci se třepotali kolem.

Zhluboka nasál vlhký vzduch; v barevných tunelech, kde žily ještěřičky a tunelové žáby, bylo vždy vlhko.

Neodolal a u jedné žáby se zastavil. Sameček tunelové rosničky energicky nafukoval rezonanční vaky, aby je vzápětí znovu vyprázdnil. Jeho rezonátory vypadaly jako malé bubny a přesně tak i zněly. Vábily samičku.

 

VI. (téma: Upřednostňuji osobní setkání)

"Žabičky pozorujte, ale neodnášejte. Mimo tunely umřou," pronesl Vraspír škádlivě Danielovi přímo do ucha.

"Vím. Jsem kryptozoolog," odpověděl Daniel a opřel se o stěnu. Dotkl se jí jen lehce, aby si pomohl vstát z podřepu.

Jenomže už nevstal.

Ruka mu prošla skrz. Mechová chapadla na okamžik zasvítila na jeho předloktí.

Daniel se propadl skrz stěnu.

 

"Ups," komentoval to Vraspír.

"Jaký ups?" zeptal se Jaroslav mrazivě.

"Právě jste se osobně setkali s takzvanou H-dírou. Anomálií umožňující pevným objektům procházet zdí ve zrychleném čase," odpověděl Vraspír.

"Osobní setkání mám rád, ale... Kde. Je. Daniel?" odsekával slova Jaroslav.

 

Jenomže právě to Vraspír nevěděl.

 

VII. (téma: Kyselé vítězství a sladká prohra)

Vraspír stál uprostřed tunelu. Na Jaroslavovy a Markovy pokusy o komunikaci nereagoval.

"Nevím," řekl pak prostě a dál se nehýbal.

"Nevíš?! Hledat ho nebudeš? Nezburcuješ tunelovou polici, strážce nebo kohokoli?" dorážel Jaroslav.

"Takhle to nefunguje," odpověděl Vraspír a ramena pod kápí mu poklesla. Z jeho hlasu se vytratila veškerá škádlivost. "Budu, kurážný bratře."

 

Bledý přísvit tunelových mechů kreslil stíny do tváří náhle ztichlých mužů. Jaroslav se srovnával se svým vítězstvím. Bylo to poprvé, kdy měl nad Vraspírem navrch. Vraspír se s obnoveným elánem vrhl na zkoumání stěny, ve které Daniel zmizel. Dokonce si při tom prozpěvoval. Znělo to podezřele vesele.

 

VIII. (téma: První třída)

Všude bylo bílo. Převalovalo kolem něj. Drželo ho v náručí. Kolébalo ho a šumělo mu do uší. Bušilo.

 

Bum.

Bum.

 

Inquietum est cor nostrum, donec requiescat in te.

 

Bum.

Bum.

 

Ave crux, spes mea.

 

Bum.

Bum.

 

Caritas znělo jako láska. Ale on necítil vlastní tělo. Bílo zářilo. Objímalo. Prostupovalo jím. A on byl bílo.

 

Bum.

Bum.

 

Vita mea, classis prima.

 

Bum.

Bum.

 

Lidské tělo. Nekonečně mnoho bíla. Tolik přeceňované.

Nepokojné je naše srdce, ale stvořil jsi nás pro sebe, Pane. A my teď musíme žít.

 

Bum.

Bum.

 

Natus est. Carpe vitam.

 

Bum.

Bum.

 

Veškeré dění pod nebem má svůj čas.

 

IX. (téma: Tma tmoucí - rozhlasová hra; bonus)

Vraspír (soustředěně): Stěna je pevná.
Jaroslav (zaskočeně): Daniel se tudy propadl.
Marek (šeptá): Nemožné...
Jaroslav (naštvaně): Ale stalo se to.
Marek (trochu ukřivděně): Ano, ale... Třešňové květy ti padají do vlasů.
Vraspír (káravě): Bratříči... Na romantiku je času dost. Smeťte smetí z vašich hlav. Tady třešně nekvetou.
Jaroslav (studeně): Jsem rád, že se dobře bavíš, Vraspíre. Já v tom humor nevidím.

Vraspír (klidně): Pokrčil bych rameny, nebýt potřísněný kvantovým prachem.
Marek (hlas se mu trochu chvěje): Co je to kvantový prach?
Vraspír (zadumaně): Tma tmoucí. Nikdo neví. Je tady vážně tma.
Jaroslav (velmi naštvaně): Cože?!!!
Vraspír (poraženě): Světlo bych raději.

 

X. (téma: Pekelný zákazník)

V tunelu byla opravdu tma. Trojice mužů uvyklá na bledý přísvit mechů mžourala náhle osleplýma očima. Marek dýchal zrychleně. Jaroslav nedýchal vůbec. Napínal uši, zda se Vraspír nepokusí utéct. V tom však muže s kápí špatně odhadl.

 

Vraspír položil ruce na ramena svých společníků. Přitáhl si je těsně k sobě.
Je hubený. Až moc, blesklo Jaroslavovi hlavou. Vzápětí se v ní zabydlel Vraspírův hlas.

"Nemohu mluvit dlouho, bratříčci," sděloval naléhavě Vraspír. "Máme pořádný problém. Náš zákazník se rozhodl si trochu hrát." 
"C-co?" ozval se Marek, který nebyl na telepatickou komunikaci nezvyklý.
"Univerzitní profesor, zákazník." 
"Odkud?" 
"Z pekla, Jaroslave. Z pekla."

 

XI. (téma: Na dně)

Půjdeme, rozhodl pak Vraspír. Udělal krok. Jaroslav s Markem se ho pokusili napodobit. Nepodařilo se. Rozdílná výška postav a s ní související délka kroků zapříčinily pád.

Vezmeme se za ruce a půjdeme za sebou , navrhl neochotně Jaroslav, když se zvedli. Jak řekl, tak se stalo. Pomalu postupovali tunelem, dokud jim nezmizel pod nohama.

 

Co...? problesklo Markovou myslí.
Propast, odpověděl Vraspír.
A co teď? ptal se jedovatě Jaroslav.
Budeme padat na dno, prohlásil Vraspír, hlavně se nepouštějte a neptejte se, kdy už tam budeme. 
Doufám, že se mi před smrtí nepromítne hlavou tvůj život, Vraspíre, narážel Jaroslav na jejich telepatické spojení.

 

XII. (téma: Dobře naložený tučňák)

Vraspírův život to nebyl. Na to byl pád příliš krátký. Vlastně by byl býval krátký i na život předškolního dítěte.
A tak tím jediným, co Jaroslav viděl, byl tučňák. Plul na modře svítící hladině a vypadal, že si to opravdu užívá.

O polovinu srdečního tepu později dopadl Jaroslav do rosolovité hmoty. S prskáním se vynořil.
Díky spojeným rukám uslyšel Vraspírovu nadávku. Marka neslyšel, protože ten se vznášel vedle tučňáka a nikoho se nedržel. Jeho tvář začínala ztrácet kontury.

Je bez spojení. Musíme se dostat k němu. Pusť, ty mě uslyšíš, přikázal Vraspír. S Jaroslavem v závěsu se vydal k Markovi.

 

XIII. (téma: Bodláčí)

Mlha je bílá. Bělejší než padlý sníh. Prodlužuje lidem stíny, ale nestává se jimi. Nevíří s každým úderem jejich srdce.

Je hmotná. Ne moc, ale každá její kapička potřebuje nějak vzniknout. Každé krystalizační jádro skrývá maličkou částečku cizorodé hmoty. Třeba sazi z komína. Bílá pohltí její čerň. Rozpustí ji. Amorfní atomová struktura naváže molekuly vody.

 

Lidské tělo není ze sazí. Jeho atomy tvoří molekuly, molekuly tvoří buňky, buňky tkáně, tkáně orgány. Z orgánů vzniká organismus. Nikdy nevznikne bílá. Třebaže vypreparované nervy bílé být mohou.

 

Bodláčí je fialové. Vznáší se uprostřed bíla a je naprosto neodvolatelně pevné.

 

Na rozdíl od Daniela.

 

XIV. (téma: Terno)

Jak to, že já tě slyším a Marek ne? napadlo Jaroslava, zatímco šlapal rosol směrem k Markovi.
Není jako my, odpověděl Vraspír, nemá naše nadání. Proto slyší jen, když má fyzické spojení s někým, kdo komunikaci tímto způsobem ovládá. 
Jaroslav si odfrkl.
Náhodou, zasmál se Vraspír, skvěle se na to balí holky. 
Cože? To jako řekneš ´Hele, já umím číst myšlenky. Nechceš se mnou chodit?´a ona ti padne do náruče? To je tedy vážně terno, komentoval to Jaroslav.
V podstatě. S Danielem jsme byli vážně dobří, než nám to Jindřich zakázal. Tenkrát, uchechtl se Vraspír smutně.
Kdo je Jindřich?

Já.

 

XV. (téma: Dcera svého otce)

Já jsem Jindřich, zazněl Jaroslavovi v hlavě hlas. Připadal mu povědomý. Patřil muži v kápi, který se o kus dál vznášel nad hladinou rosolu.

Hanibal ante portas, prohlásil Vraspír. Zasalutoval.

Vare, Vare, rede mihi legiones meas! obrátil se na něho Jindřich. Rukou se dotkl okraje své kápě.

To právě nepůjde. Sežrala ho kvantová díra přiznal Vraspír. Jindřich si založil ruce na hrudi.

Kde?

Území ještěřiček a žluťásků, severovýchodní deltakvadrant české provincie, zněla odpověď.

To už je tento týden pátá! Jindřich zaklel. Zatracené améby! Množí se naprosto nepředvídatelně. Dcera od svého otce, syn od matky. Podařená děcka. Vezměte Marka. Mizíme! zavelel.

 

XVI. (téma: Shoď skopce z kopce)

Jindřich hodil dolů lano. Vraspír ho obratně zachytil dřív, než se dotklo hladiny. Uvázal ho Jaroslavovi kolem hrudi, potom k němu připevnil bezvědomého Marka a nakonec se provazu chytil sám. Mávl na Jindřicha.
Lano se vzápětí napjalo, trochu sebou škublo a vzápětí byla trojice mužů z rosolu venku.
Letíme na centrálu, oznámil Jindřich. Pevně se držte.

Centrálu tvořil shluk budov. U nejbližší čekal muž. I on měl nasazenou kápi. Jindřich mu odevzdal desku, na které přiletěl.
"Berane, vezmi je do sklepa na dekontaminaci a do nemocnice." Svůj příkaz Jindřich doplnil plácnutím do zad. Beran se do zmíněného sklepa málem skutálel.

 

XVII. (téma: Odteď jsem optimista.)

Jaroslav s Vraspírem byli dekontaminováni, vykoupáni, nakrmeni a prohlédnuti. Marka od nich oddělili v první dekontaminační komoře. Znovu ho viděli až po prohlídce v nemocnici. Byl vzhůru, ale lékař ho odmítl propustit s nimi.

Teď čekali v kanceláři, až se jich někdo ujme. Byli oblečeni do hnědých uniforem s kápí, Jaroslav si tu svoji nenasadil, Vraspír ano. Mlčeli.

 

Konečně se otevřely dveře. Vešel Jindřich. Kápi měl sundanou, jeho ustarané rysy tak lemovaly pouze prameny prošedivělých černých vlasů. A Jaroslav už věděl, proč mu jeho hlas zněl povědomě.

"Situaci znáte," zahájil Jindřich bez okolků. "Nejčerstvější zprávy však dávají důvody k optimismu."

 

spojovací mostek

Bodláčí se blížilo. Srážka s netělesným Danielem byla nevyhnutelná. V neexistující hlavě se začaly skládat věty.

 

XVIII. (téma: Já nic já muzikant (nekrolog); bonus)

Daniel von Drak (37), agent aktivní zálohy, správce brány M-sacra, kryptozoolog a pedagog. Zahynul při rutinní misi doprovázení výzkumného pracovníka.

Veterán speciálních misí, který se proslavil větou "Já nic, já muzikant!", kterou pronesl po misi "Zpěv" (ve skutečnosti neuměl hrát na žádný hudební nástroj), skončil život pádem do kvantové anomálie, která se objevila v oblasti, kde se pohybovala skupina doprovázející profesora z Katedry tempolociální fyziky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.

Von Drak působil v české provincii jako správce školních sbírek vzniklých v místě brány M-sacra a gymnaziální pedagog. Za výzkum tunelové amphifauny byl oceněn Lochnesskou prémií pro vědce do 35ti let.

 

XIX. (téma: Ticho po pěšině)

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.

"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.

 

Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.

 

Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.

Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

 

XX. (téma: Malebná slova)

Když dokončil obhlídku kanceláře, stočil Jaroslav pohled k Vraspírovi, který seděl s hlavou sklopenou. Vypadal dosti sklíčený, ačkoli mohl být jen unavený, to Jaroslav nepoznal.


Filia sub tilia nectit subtilia fila, ozvalo se mu v hlavě.
Co to znamená? zeptal se.
Nevím, přiznal Vraspír, ale hezky to zní.

 

"Dcera pod lípou svazuje tenké nitky," řekl Jindřich nahlas. Znělo to vyčerpaně. Vraspír kývl. Zdálo se, jako by i on pochopil, že Jindřich nemá na malebné latinské jazykolamy náladu.

 

"Měla to být v podstatě bezpečná operace," začal Jindřich. Nechtělo se mu mluvit, měl té v podstatě bezpečné operace dost. Protřel si oči.

 

XXI. (téma: Daně a smrt)

"Experti vyhodnotili rizika jako stále přijatelná. Osobně však nepovažuji zhroucení části časového tunelu, zvýšený výskyt vysoce nebezpečné kvantové anomálie a smrt tunelových živočichů za přijatelnou daň," podělil se Jindřich o svůj názor na operaci.

"A co Daniel?" vyhrkl Vraspír.

"Je v útočišti," odpověděl nadřízený.

"Živý?" pátral Jaroslav.

Jindřich si namísto odpovědi protřel oči. Možná. Čidla v úkrytu selhala, dolétla k Jaroslavovi myšlenka. Z náhlého napětí Vraspírova těla poznal, že on ji slyšel také.

 

Rozhovor přerušilo zaklepání na dveře.

"Dále!" zavolal Jindřich.

Vešel muž v bílém plášti. Podal Jindřichovi složku. Ten se zamračil.

"Omlouvám se. Tohle je naléhavé," řekl a odešel.

 

XXII. (téma: Daně a smrt)

"Přišlo to před půl hodinou. Chvíli nám trvalo to rozluštit," řekl technik Jindřichovi. Ten se zamračil.

"Nebyla už tou dobou čidla zkratovaná?"

"Byla. Hned jsme to ověřili, ale Danielův úkryt zůstává, stejně jako několik dalších, mrtvý."

Jindřich na to nijak nezareagoval. Nepromluvil, dokud nedošli do laboratoře, kde jim technik v modré kápi podal list papíru.

"Rozluštili jsme další kus."

 

"Bílo... Tančí jako drak zabitý antickým bojovníkem... Krůpěje padají na oltář...," četl Jindřich. "Pravděpodobně halucinace," usoudil.

Je živý? poslal neslyšnou otázku hlavnímu technikovi.

Nevím.

Jindřich zaťal pěsti.

Technik mu stiskl rameno. Uděláme všechno, aby tvůj vnuk nezaplatil za šíleného vědátora, slíbil.

 

XXIII. (téma: Zadek sedí)

"Děkuji. Ostatní úkryty jsou prázdné?" zjišťoval Jindřich.

"Ano. Hlášení o poloze dotčených agentů jsou ve složce," odpověděl starší technik.

"Dobře, Josefe. Zkontroluj prostupnost tunelů. Pak pošlu záchranou misi," přikázal Jindřich. Momentálně ale potřeboval zajít za Markem.

 

Protokol z Markova výslechu měl tři stránky. Jindřich je přečetl cestou. Zaujalo ho, jak mladý muž popisoval působení ultrasonických rázových vln, které zlikvidovaly část tunelu.

"Z-adek!" zavrčel, když se srazil se spěchajícím lékařem.

"Sedím," prohlásil muž na podlaze. V záhlaví papírů, které se rozsypaly po chodbě, bylo ono vyslovené jméno, které se v lékařově rodině se dědilo pětadvacet století; on však pojmenoval syna František.

 

XXIV. (téma: Zadek sedí)

"Vy jste velitel centrály?" divil se Marek sedící na lůžku.
"Ano. Omlouvám se za to překvapení," odpověděl Jindřich.
"Daniel to věděl?"
"Ano. Ty a Jaroslav nejste agenti, ty ostatně být nemůžeš, proto jste to vědět nepotřebovali," předešel Jindřich další otázce. Marek odvrátil tvář.
Jindřich ovšem neměl čas jeho zklamání řešit. Na displeji komunikačního zařízení se totiž objevila očekávaná zpráva od Josefa.
Tunely průchozí. Vyslání mise možné. 
Jindřich ji přeposlal záchrannému týmu.

 

"Předpokládám, že víš, proč jsem tady," obrátil se zpět k Markovi. "Zřejmě si sedly kmitání pozadí, čili tunelu, s frekvencí zvuku zvolenou při pokusu. Potřebuji si ověřit jednu domněnku."

 

XXV. (téma: Pozor kouše)

"Prosím. Ptejte se," řekl Marek vstřícně.

"Děkuji. Co přesně jsi slyšel, když se objevily údajné třešňové květy?" zeptal se Jindřich.

"Nahráváte to?" zajímalo Marka.

"Jistě," byl ujištěn. "Všechny výslechy jsou nahrávané."

"Jaroslava s Vraspírem. Dohadovali se. Potom bylo ticho. Modré s cákanci rudého zvuku. Trochu bolel, asi jako když kousne kotě. Chtěl jsem křičet ´Pozor, kouše!´, jenže nahlas to nešlo a telepaticky to neumím. Zvuky pokračovaly. Slyšel jsem řev padající skály. Skřípot, dunění, trhaný plech... Potom až doktory," popsal Marek.

"Je to vše?" zjišťoval Jindřich.

Marek přikývl.

"Děkuji Ti, Marku. Pomohl jsi mi," ocenil ho velitel centrály a byl pryč.

 

XXVI. (téma: Bez připojení)

"Jsem zpět. Promiňte mi, že to tak trvalo. Objevily se nové skutečnosti," omlouval se Jindřich Jaroslavovi s Vraspírem.

"O Danielovi?!" vypálil Vraspír.

"Také. Bohužel jeho úkryt je pořád bez připojení k systému, stejně jako několik dalších útočišť. Potřebuji se vás teď na něco zeptat. Jednotlivě," zdůraznil velitel.

Vraspír beze slova opustil místnost.

"Jaroslave, co jsi slyšel, když se objevily ty údajné třešňové květy?" dostal Jaroslav stejnou otázku jako Marek.

"Nic. Kromě Vraspírových řečí. Ale viděl jsem záblesky. Takové ty skvrny, které vidíte, když se najednou zhasne. Modré světlo od toho rosolu. Pardon," odpověděl tázaný.

"V pořádku. Teď sem pošli Vraspíra."

 

XXVII. (téma: Bez připojení)

"Vraspíre, co jsi slyšel, když se objevily kvantové květy?" upravil Jindřich dotaz.

"Víš, že mám synestezii, takže barvy. Trhaný tunel ječel v rudé, ještěřičky padaly v záplavě bílého křiku, Danielova rosnička kvákala hráškově zelenou. Plech se trhal krví... Kaleidoskop zvuků skončil až v rosolu. Můžu ti to ukázat," nabídl Vraspír a odhalil spánky. Jindřich na ně přitiskl elektrody přístroje na snímání myšlenkových otisků.

Při přidávání otisku do systému, zkontroloval Jindřich Danielův úkryt. Byl stále hluchý. Neveselé myšlenky přerušilo zaklepání na dveře.

 

"Dále," vyzval Jindřich návštěvníka.

Vešel Josef následovaný Jaroslavem.

"Živý," oznámil, ale netvářil se šťastně.

 

Vraspír objal Jaroslava.

Jindřich strnul.

 

XXVIII. (téma: Co když řeknu ne?)

Stáli před prosklenou stěnou nemocničního pokoje. Daniel ležel na lůžku obklopeném futuristickými přístroji monitorujícími životní funkce. Jaroslav identifikoval pouze displej zobrazující čáru srdečního tepu.

"Fyzicky je na tom dobře, vzhledem k tomu, co prožil. Zlomeniny a vnitřní zranění se zahojí zhruba do týdne, povrchová zranění dříve," sděloval jim právě Danielův ošetřující lékař. Naslouchající Marek se znovu nestačil divit rychlosti regenerace strážců.

"Mentální stav?" zjišťoval Jindřich.

"To budeme vědět, až se probudí. Mozek každopádně funguje," řekl doktor.

 

"Budete potřebovat něco ode mě?" ozval se Marek. Co když...? Co když řeknu ne? obával se.

"Neboj, nebudeme potřebovat tvoji krev," ujistil ho Jindřich.

 

XXIX. (téma: Hymna; bonus)

Kde domov můj, kde domov můj?

Tam co čas je tvůj, tam co čas je tvůj.

Tam cestičkou hadí, tam cestičkou hadí

vine se a hladí, vine se a hladí.

Ještěřička modrá kmitá, ještěřička modrá kmitá,

motýlek žlutá lítá, motýlek žlutá lítá

zelenou svítí mech, zelenou svítí mech.

 

Kde domov můj, kde domov můj,

poklad můj i tvůj, poklad můj i tvůj.

Kde květ nerozkvétá, kde květ nerozkvétá,

kde pták nerad létá, kde pták nerad létá.

Tam čas se zastavil, tam čas se zastavil,

tam domova je díl, tam domova je díl,

kde slyším tvůj dech, kde slyším tvůj dech.

 

XXX. (téma: Hymna; bonus)

 

Doma kalhoty zanechav, doma kalhoty zanechav,

velitele svého zdrav, velitele svého zdrav.

 

Teď kadet jsi náš, teď kadet jsi náš,

žít nemohl jsi snáz, žít nemohl jsi snáz,

teď kadet jsi náš, teď kadet jsi náš,

vypij s námi piva máz, vypij s námi piva máz.

 

Času stráž do svých řad, času stráž do svých řad

bere tebe do svých řad, bere tebe do svých řad.

 

Levně nedá tobě nic, levně nedá tobě nic,

hnízdit nebudeš víc, hnízdit nebudeš víc.

Když tunelem zazní cink, když tunelem zazní cink,

Zbrklý nebuď nikdy flink, zbrklý nebuď nikdy flink.

 

Času stráž,

miluj dráž!

 

XXXI. (téma: Tetovaný)

Jindřich hleděl na svého vnuka za sklem. Mlčel.

Dobře si vybavoval operaci, při které se trojice učitelů během návštěvy časových tunelů připletla do operace Nutrie, která skočila akutní záchranou Vraspírova života pomocí transfuze Markovy krve.

V Danielově případě však nebyl "rituál nevinné krve", jak se přezdívalo léčbě pomocí krve osoby nepatřící ke strážcům, nutný. Jeho zranění se nezdála být fatální.

Marka nyní zdobila malá rudá kapka na vnitřní straně pravého zápěstí. Tetovaný kantor díky tomu požíval mezi členy Stráže času značné vážnosti.

 

"Můžu za ním?" vytrhl Jindřicha z úvah Vraspírův hlas.

"Na chvíli. Jen vy," svolil lékař.

Jaroslav dotčeně sykl.

 

XXXII. (téma: Se mnou odejde zákon)

Jaroslav sledoval, jak si Vraspír přisunuje k Danielovu lůžku židli. Byla v pokoji jediná, přesto mu vadilo, že nemůže přítele navštívit přímo.

Proč mohl on? zeptal se Jindřicha v duchu.

Nestyděl se zeptat, pokrčil rameny Jindřich. Jaroslav zavrčel, protože se Vraspír zrovna v tu chvíli usmál.

 

"Statečný bratříček žárlí. Nepustili ho sem, nestihl se zeptat...," oznámil Vraspír nehybnému Danielovi. "Má dojem, že pro mne neplatí žádné předpisy," prohlásil. Po krátké odmlce dodal: "A vlastně má pravdu."

Na Danielově tváři vykvetl poloúsměv.

"Víš, proč se s předpisy nekamarádím," pokračoval Vraspír v monologu.

"Protože já mám stejný problém?" přerušil ho Daniel sípavě.

 

XXXIII. (téma: Se mnou odejde zákon)

"Danieli...," vydechl Vraspír a v jeho hlase znovu zazvonil smích. Opatrně pohladil Daniela po rameni. "Přivedu ostatní."

"Počkej... Slyšel jsem tě zpívat...," řekl Daniel přerývaně. "Hymnu kadetů... Potom hymnus tunelů, přivolal mě."

Vraspír se uchechtl. "Tu jsem napsal, když jsi byl tenkrát v kómatu. Neříkej Jaroslavovi, že tě zpět přivedla moje písnička. Nepochopil by to."

Daniel se bolestně pousmál, jeho obličeji ten pohyb vadil. "Prosím... Je ochránce. Jako ty," žádal Vraspíra slabým hlasem.

"A oba strážíme to stejné," překvapivě neodporoval Vraspír.

"Prosím...," šeptal Daniel.

Vraspír pochopil nevyřčené. Zákon Danielovy prosby před ním jediný nikdy nepukl.

 

"Chce tě vidět," oznámil Jaroslavovi.

 

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 



Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 27517
Měsíc: 266
Den: 18